Minulý víkend jsem vedla retreat na Pálavě ...
... a měla jsem tu čest setkat se s osmi silnými, inteligentními a velmi
samostatnými ženami. Všechny jsme od sebe velmi odlišné, ale
co jsem na nich mohla pozorovat, bylo, že se nebojí být feministky.
Být feministkou je kulturně (v závislosti na věku), taky považováno
za něco špatného. Pokud představa feminismu reprezentuje
pouze bílou ženu ze střední a vyšší třídy, pak ani já s feminismem
nesouhlasím. Feminismus vlastně ani nechci rozvádět. Chci se
bavit o tom, jak jako kultura hanobíme ženy. Opravdu mi láme srdce,
když vidím, jak mnoho žen hanobí jedna druhou. Místo, abychom se
vzájemně oslavovaly, shazujeme se. Místo toho, abychom vytvářely
prostor pro rozdílnost, hanobíme odlišnost.
MUSÍM PODOTKNOUT, ŽE JSEM NEBYLA VYCHOVÁNA V TAKTO
GENDEROVĚ ROZDĚLENÉ SPOLEČNOSTI. VŽDY JSEM JAKO DÍVKA MĚLA
PLNÉ SEBEVĚDOMÍ. A NIKDY JSEM SE COBY ŽENA NECÍTILA V NĚČEM
MÉNĚ SCHOPNÁ
Ale cítila jsem se svým pohlavím objektivizovaná, zejména tady
v Evropě. Když mi bylo kolem dvaceti, mí mužští vrstevníci tady
v Čechách měli velmi specifickou představu o tom, co ženy mohou
dělat, co by dělat neměly, jak mohou vypadat, co mohou říkat a mnoho
dalšího... Byla jsem z toho opravdu v šoku, protože jsem byla svobodná
a cítila jsem se jim (mužům) rovnocenná. Oni mě ale rovnocenně
nevnímali. Nejen to. Ženy také upadly do vzorce hovoření o jiných
ženách špatně.
Toto všechno je obrovský
skrytý problém, který je
třeba vytáhnout na světlo
Často mám pocit, že i mluvení o skutečných kontroverzních
problémech v naší společnosti je tabu... i to je hanobené,
zostuzované.
Jednou z prvních vět, kterou lidé reagují, je: „S kým se to stýkáš?
Lidé, se kterými se stýkám já, takhle nemluví, takhle se nechovají,
nejsou takoví...“. - Těmi slovy se zbavují jakékoli odpovědnosti. Pokud
dovolíme, aby lidé hanobili druhé, protože jsou jiní, pak tento názor
podporujeme. Toto ze společnosti samo nijak zázračně nezmizí.
Postoje se mění tím, že jsou konfrontovány, a že se na nich pracuje.
Nemizí jen tak. Jak můžeme být pozornější, laskavější a starostlivější,
pokud stále hovoříme o lidech, kteří se od nás odlišují? Jogíni se učí,
že všichni jsme jedno. To je jeden z hlavních filozofických principů
jógy. Jsme JEDNO. To však neznamená, že jsme všichni stejní. Jak tedy
umožnit existenci všech těchto odlišností bez hanobení?
Když jsme všichni součástí stejného hodnotového systému, pak
můžeme snadněji uplatňovat určitý pohled na svět. Ne všichni máme stejné hodnoty. Proto naučit se být pozorní a vědomí, když o něčem
mluvíme, nemusí být pro některé z nás přirozené.