Mír nemůže být jen pro pár vyvolených.
Martin Lurther King řekl: Dokud nebudeme VŠICHNI svobodní, nikdo z nás není svobodný.

JÁ SAMA JSEM PŘÍMÝM PRODUKTEM STUDENÉ VÁLKY. TOTO JE MŮJ PŘÍBĚH.

Mí prarodiče z matčiny strany bojovali proti Mussolinimu a proti nacistům. Během řecké občanské války v letech 1946-1949 byli na straně levice. V roce 1950 díky finanční podpoře utekli do tehdejšího Československa. Moje maminka se narodila tady v Česku (jako řecká uprchlice). V roce 1968 Česko obsadili Rusové. Já se narodila v roce 1975. Rok před mým narozením skončila v Řecku junta, což znamenalo, že Řekové ve východní Evropě se mohli poprvé vrátit do Řecka (nebo se rovnou odstěhovat). Mí prarodiče se do Řecka vrátili v roce 1977. Oba mí rodiče podepsali Chartu77, takže jsme v roce 1979 opustili Československo. Řecko nechtělo přijmout mého otce, protože podle tehdejších zákonů neměl cizinec (ženatý s Řekyní) nárok na povolení k pobytu a pracovní povolení. Ujal se nás Červený kříž a zafinancoval náš přesun do Kanady. V roce 1981 jsme tedy všichni odletěli do Kanady.

Mít svůj názor nebo se postavit za svá přesvědčením máme v rodině. Bezesporu jsem to také podědila. Bojovník ale nejsem. Vím to už dobrých 27 let. Když mi bylo dvacet, žila jsem na hranicích s thajskou Barmou. Byla jsem v táboře, kde byli pouze muži. Tento tábor byl kromě mnoho jiného plný vojáků a zbraní. Jednoho dne jsme se všichni vydali na túru na krásný kopec, odkud bylo vidět na Karenský stát a řeku Salloween, a já jsem byla otázána, zda bych si nechtěla vystřelit/ zastřílet z jedné ze zbraní. Věděla jsem naprosto jistě, že NECHCI. Hned se mě někteří muži zeptali: "Takže ty nevěříš v naši revoluci? V náš boj?" Samozřejmě, že jsem věřila. Jen jsem nechtěla poznat, jaké to je držet zbraň a střílet z ní.

HLUBOCE VĚŘÍM VE SPRAVEDLNOST A V PODPOROVÁNÍ MÍRU. JSEM SI TAKÉ VELMI DOBŘE VĚDOMA TOHO, ŽE SVĚT, VE KTERÉM ŽIJEME, JE DO ZNAČNÉ MÍRY VEDEN NADŘAZENÝMI BĚLOŠSKÝMI STRUKTURAMI. TY JSOU V NÁS TAK HLUBOCE ZAKOŘENĚNÉ, ŽE SI TO ANI NEUVĚDOMUJEME.

Do Kanady mě přivedla Studená válka a moje bělošská privilegia. Všichni víme, že od druhé světové války proběhlo mnoho dalších válek, z nichž mnohé byly podporovány a financovány evropskými zbraněmi. Víme také, že lidem trpícím válkou, kterou jsme financovali, zavíráme hranice, nevnímáme je stejně a rozhodně jim nespěcháme na pomoc. Tato realita je opakem míru. Je to opak rovnosti. Ukazuje to v plném světle především naše předsudky a naše zaujetí vlastním pohodlím a životním stylem, který vedeme.

V DOBĚ VÁLKY A V DOBĚ EXODU JSOU ŽENY TY Z NEJZRANITELNĚJŠÍCH.

Hlavně těhotné, postižené a starší ženy, a pak také ženy původních obyvatel, barevné ženy, Rómky, ženy žijící v chudobě, samoživitelky... všechny čelí opravdu drsným hrůzným časům. Jejich schopnost přežít a pokračovat je naprosto neuvěřitelná. Ze svých traumat se vzpamatovávají roky, pokud vůbec.

Věděli jste, že právě během druhé světové války v mnoha západních zemích a zejména v severní Americe, kdy ženy začaly pracovat v továrnách, kde vyráběly buď konzervy, nebo zbraně, které posílaly mužům do války... si většina z nich uvědomila, že vlastně mohou být finančně i jinak nezávislé na svých mužích? Byl to jeden z faktorů, díky kterému ženy získaly právo pracovat, volební právo a právo vlastnit svůj majetek. Nedávno jsem se dočetla, že ve Velké Británii mohly být obslouženy samotné ženy v hospodě teprve v roce 1982!!! Wow.

 

Když se nad tím vším zamýšlíte, vezměte prosím v úvahu, že barevné ženy do těchto privilegií zahrnuty nebyly, domorodé ženy taky ne. V Evropě to bylo podobné, evropské etnické menšiny v národních státech měly naprosto jiná zákonná práva. To jen pro ilustraci, jak je naše historie rasistická, jak rasistické je naše chování.

Mír nemůže být jen pro pár vyvolených. Martin Lurther King řekl: Dokud nebudeme VŠICHNI svobodní, nikdo z nás není svobodný. Musíme se odnaučit všemu tomu násilí. Musíme se zbavit svého nárokovaného postavení tím, že se zapojíme do smysluplné komunikace. Zkoumejme také, jak působí patriarchální struktury, misogynní postoje, sledujme, jak moc nás nejnovější forma kapitalismu plně zaměstnává digitálním světem, dívejme se, jak ničíme matičku Zemi.

Máme před sebou tolik práce. Je nejvyšší čas převzít za své chování odpovědnost.

Jedním z nejjemnějších, ale zároveň vzdorujících a revolučních způsobů, jak praktikovat mír, je praktikování jógy. Nemíním tím prodejní tip. Mám na mysli jógu jako takovou, která ve své a ze své podstaty je cesta ke zbavení se svých připoutaností, pohodlnosti, absolutismu, její filozofie je, že všichni jsme JEDNO (ale ne stejní). Dovolit si být tou nejlepší verzí sebe sama, zbavit se svého ega. JÓGOVÁ studia jsou také prostory, které navštěvují především ženy. Ano, je také pravda, že tyto prostory postrádají rozmanitost, a to jak z hlediska rasy, tak tělesných velikostí - vynakládá se ale obrovské úsilí, aby se to změnilo.

Vnímám jako obrovské požehnání, že jsem žena a mohu vést studio SNŮ. Jsem moc vděčná, že se mohu vyjadřovat, sdílet svou lásku a nadále vytvářet vazby k míru a solidaritě. Všichni dohromady máme šanci.

V Yoga Garden pořádáme fundraisingové lekce na podporu potřebných každé ÚTERÝ, ČTVRTEK a NEDĚLI v 16-17 h. Minimální příspěvek je 150 Kč. Veškerý výtěžek jde na konto Člověka v tísni, který jej následně převádí ukrajinským uprchlíkům. Sbíráme také všechny základní potřeby, neváhejte a přineste nám je.

Děkuji za přečtení.
Buďte stateční. Pěsti vzhůru v solidaritě s trpícími!
Mnoho lásky
C